Hrušovská továrna na kameninu

Továrna na kameninu a šamotové zboží vyrostla v roce 1852 v Hrušově. Fabrika vyráběla z počátku především kameninové nádoby pro přepravu a uskladnění kyselin pro nedalekou hrušovskou továrnu na sodu. 

Dobové okolnosti 

V prosinci roku 1851 byla v Hrušově uvedena do zkušebního provozu První rakouská továrna na sodu majitelů Carla Christiana Heinricha von Hochstettera a Josefa Marie von Miller zu Aichholze, která vyráběla sodu, kyseliny sírovou a solnou a chlorové vápno. Následující roku zaslal brněnský obchodník s kůžemi Johann Bergel se svými společníky Zemské vládě slezské dopis s tím, že chtějí postavit v Hrušově vlastní továrnu na sodu. Spolu s dopisem začali vykupovat zdejší pozemky. Ředitel fabriky na sodu a zároveň její spolumajitel, Carl Hochstetter, však nezahálel a spolu se svým společníkem také vykoupili zdejší pozemky. 

Majitelé hrušovské továrny na sodu zaslali Zemské vládě slezské v červenci 1852 žádost o oprávnění k továrenské výrobě hliněného zboží v Hrušově. V září 1852 došlo k ukončení boje o druhou továrnu na sodu, kdy majitelé hrušovské fabriky vykoupili od Bergela a jeho společníků jimi dříve zakoupené pozemky v Hrušově. Odstupné činilo 5.000 zl. a pravděpodobně byla dalším důvodem k prodeji výstavba nové továrny na sodu v nedaleké obci Petrovice. 

Vznik a provoz fabriky

Pro zajištěni přepravy a manipulaci s chemikáliemi v továrně na sodu bylo nanejvýš vhodné vystavět v blízkém sousedství přidruženou továrnu na hliněné zboží. Na nově vykoupených pozemcích uprostřed polností začala na podzim roku 1852 stavba továrny na hliněné zboží, konkrétně kameninu a šamotové výrobky. Následujícího roku byla továrna spuštěna do provozu. 

V květnu roku 1858 byla továrna zaregistrována jako samostatná firma s názvem Hrušovská továrna na hliněné zboží. Majiteli nově založené společnosti byli opět vlastníci továrny na sodu a jediná změna byla v nově přibraném tichém společníkovi, kterým syn majitele, Franz Miller zu Aichholz. Ač se továrna účetně osamostatnila, stále byla nedílnou součásti První rakouské továrny na sodu v Hrušově. 

Výrobní sortiment

Továrna vyráběla především kameninové nádoby určené k přepravě a uskladnění kyselin, například lahvice, wulfické láhve, baňky, turily, destilační nádoby, vaničky, roury, apod. Výrobní program keramičky se zprvu odvíjel podle potřeb továrny na sodu.  Od roku 1854 vyráběla keramička také žárupevné cihly, pláty, zdící hmoty, kameninové vodovodní roury, výrobky pro hospodářské a sanitární účely, wulfické láhve a ohnivzdorné cihly a to i pro další odběratele, jako byly vápenice, slévárny, hutě, a další typy továrenských provozů. 

Továrna vyráběla své výrobky v 5 pálících pecích a na 15 hrnčířských kruzích. K pohonu strojů sloužil parní stroj s výkonem 20 koňských sil. Dalšími výrobními nástroji byly lazurovací mlýn, míchačky hlíny, šamotový mlýn, sušárna cihel, drtič šamotových zbytků a dva lisy kanalizačního potrubí. 

Z celkové produkce putovalo zhruba 60% do sodárny, zbylých 40% byl prodáván v celé rakouské monarchii i do zahraničí. V roce 1854 bylo vyrobeno 80.000 kusů žárupevných cihel, o rok později 150.000 ks a v roce 1856 dosáhla výroba již 250.000 kusů.

Ročně se spotřebovalo 46.085 centnéřů cihlářských hlín (cca 2.580 tun), 110 centnéřů sádry (6,16t), 5.500 centnéřů šamotu (308t), 11.508 centnéřů písku (644,5t). Z uvedených surovin bylo v roce 1870 vyrobeno: 133.400 kusů stavebních cihel, 195.600 ks šamotových cihel a 2.100 ks šamotových desek, 12.600 ks různě tvarovaných demižonů, 41.900 ks lahví na kyseliny a nápoje, 855 kusů soch a zahradní keramiky a vylisováno 5.960 kusů kameninového potrubí. Celkový obrat keramičky činil 93.572 zl. (1 zl z roku 1870 při konzervativním přepočtu za aktuálně 3.000 Kč = zhruba 280 mil. Kč v dnešní měně).

Z druhé poloviny 19. století se dochovaly ručně psané nabídkové katalogy s vyobrazením výrobků. Nabídka tehdy obsahovala: 

• kabřincové cihly a kachle pro dláždění stájí, prádelen, dvorů, šachetních umýváren apod.
• podlahové vlysy z kameniny pro dláždění chodeb, kuchyní, operačních sálů
• krmná koryta z kameniny, retardéry, kanalizační potrubí, vodovodní potrubí z kameniny, komínové nástavce
• kameninové nádrže na kyseliny, vína, alkohol a jiné tekutiny o obsahu až 1000 litrů
• hrnce z kameniny (tzv. kameňáky) pro skladování mléka, sádla, okurek a dalších potravin
• mísy a misky pro laboratoře, vývařovny, školy, nemocnice
• šamotové a žárupevné výrobky
• terakotové výrobky: hlavice, sloupy, pilastry, kachle, reliéfy, vodotrysky do zahrad
• dekorativní keramiku

Ocenění výrobků 

Továrna za své výrobky obdržela několik medailí z průmyslových výstav. První ocenění „Ersters staat Preis“ za kvalitu svých výrobků obdržela továrna v roce 1875. V roce 1879 následovalo udělení ceny „Ehrenpreis des k.k. Handels Ministeriums in Wien“ a v roce 1880 získala v Těšíně zlatou medaili za kolekci výrobků z hlíny, šamotu a kameniny.

Pracovní podmínky

V prvních letech pracovalo v provozu keramičky při výrobě kameniny a žáruvzdorných materiálů 66 dělníků. V roce 1870 pracovalo v keramičce celkem 120 zaměstnancům, z toho 16 žen, a pracovní doba činila 11 hodin. Zaměstnanci měli k dispozici vlastní pokladnu, která zajišťovala svým členům bezplatné lékařské ošetření včetně léků.  

Prodej továrny

Na počátku 20. století se hrušovská továrna na kameninu, stejně jako mnoho dalších podniků v Evropě, potýkala s problémy spojenými s monopolizací a fúzemi. Výroba dehtových a anilinových barev, ačkoli kvalitní, přivedla podnik k finančním potížím, které vyvrcholily v roce 1910 odchodem výzkumníků ke konkurenční firmě IG Farben i s výsledky jejich práce. Rodina Millerových se tak ocitla ve finanční krizi. 

V této nelehké situaci se Millerovi rozhodli hledat silného partnera. V dubnu 1911 došlo ke sloučení jejich sodovkárny s „Oesterreichischen Verein für chemische und metallurgische Produktion“. Pro svou druhou továrnu, keramičku, našli strategického partnera v berlínské firmě „Die Deutsche Ton und Steinzeugwerke, A.G.“

Zakládajícími členy nové akciové společnosti se stali členové rodiny Millerových ze druhé a třetí generace. Po doplnění základního kapitálu o 118.000 K dosáhla nová firmy úřední hodnota 1.000.000 K. Základní kapitál byl rozdělen na 1.000 akcií. Většinu akcií (690) získala německá firma Deutsche Ton und Steinzeug Werke, A. G. Berlin, zbytek byl rozdělen mezi další investory, členy rodiny Millerových a vysoké úředníky.

Předsedou nového podniku „Hruschauer Tonwarenfabrik, A. G. in Hruschau“ se stal Vinzenz von Miller a ředitelem dr. Heinrich Ritter von Miller zu Aichholz. Správní radu tvořili zástupci rodiny Millerových a nově vstupující německé firmy. Ta byla tehdy největším německým výrobcem keramického a kameninového zboží a patřila k předním evropským producentům.

Pod novým vedením se továrna dále rozvíjela. V roce 1911 byly vypracovány plány modernizace a mechanizace, na které byl v následujícím roce získán úvěr v hodnotě 500.000 K.

Po revoluci 1918

Po vzniku Československa se vývoj keramičky lišil od vývoje chemičky. Jako čistě německý podnik nemohl v novém státě slavit úspěch, proto bylo třeba hledat spojení s novou firmou, aby továrna mohla dále fungovat. Německý majitel prodal polovinu svých akcií Spolku pro chemickou a hutní výrobu, což bylo stvrzeno fúzí v roce 1921. V roce 1933 přešla další část akcií na Deutsche Ton- und Steinzeugwerke, A. G. Krauschwitz a v roce 1939 zbytek akcií na mateřskou firmu. 

Největšího rozmachu dosáhla továrna v letech 1927-1929. V roce 1938 došlo k rozšíření továrny, aby zde mohla být přenesena výroba z továrny v Ústí n.Labem, která tehdy připadla Německu. 

Po válce

Po druhé světové válce byla Hrušovská továrna na kameninu na základně prezidentského dekretu 100/45 Sb. znárodněna a začleněna jako pobočný závod Hrušov do národního podniku Československé závody průmyslu stavebních hmot a keramiky. Výroba keramiky a kameniny zde pokračovala až do 30. června 1966, kdy byla výroba ukončena.

Existenci hrušovské keramičky nám do dnešních dní stále připomínají názvy místních ulic Keramická a Ke Kamenině. 

Zámeček

Majitelé továren si v rozlehlé zahradě továrny (dnešní Marxův sad) v roce 1861 postavili zámeček ve stylu imitující pozdní romantismus. Budova zámečku zde stávala až do roku 1937, kdy byla zbourána a na jejím místě vyrostla nová modernistická vila. 

Úvodní fotka: Pohled na výrobní budovy továrny na kameninu z dnešní ulice Keramická v roce 1870. Před budovami se nachází manipulační sklad hotových výrobků. V pozadí malá přízemní budova je úřednický dům s č.p. 44. Vpravo před budovou mimo záběr se nacházel areál zahrady s vilou majitelů továrny. 

Zdroje a další informace:

• Jiří Palát: Počátky hrušovské továrny na keramické výrobky (příspěvek ke 150. výročí vzniku)
• Slezskoostravské noviny (2016/09)
• Čin, list české sociálně-demokratické strany dělnické pro osvobozené části Moravy (29/1 1946)
• Čech, politický týdenník katolický (14/7 1911)
• noviny Pozor (11/12 1938)
• https://www.antikpraha.cz/hrusov-keramika
• https://www.nasepraha.cz/tovarna-v-hrusove-vyrabela-sodu-i-kyseliny/
• KNÁPEK, Zdeněk. Rukověť sběratele porcelánu. Olomouc: Rubico, 2003, s. 40. ISBN 80-7346-007-6.
• BEZDĚKOVÁ, Hana. Výběrová bibliografie z dějin podniků, továren a závodů v českých zemích. Praha: Národní technické muzeum, 1982. sv. 1, s.
• ŠTIKA, Jaroslav, Věra TOMOLOVÁ a Ivo STOLAŘÍK. Těšínsko, 1. díl: Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. V Českém Těšíně: Muzeum Těšínska, 1997, s. 278. ISBN 80-86101-01-
• ADAMUS, Alois et al. Mor. Ostrava a Ostravsko-karvínský kamenouhelný revír. Berlín: Dari, 1930, s. 196.

FOTOGALERIE