Továrna Julius Rütgers v Zábřehu

Dehtová továrna v Zábřehu nad Odrou, založená v roce 1892 rakouským průmyslníkem Juliem Rütgersem, se stala významným centrem chemického průmyslu na Ostravsku. Továrna během svého více než stoletého fungování prošla mnoha technologickými inovacemi, čelila několika katastrofálním nehodám a nakonec v roce 1996 definitivně ukončila výrobu. 


Průmyslník Julius Rütgers a dehet

Německý podnikatel Julius Rütgers (1830-1903) byl průmyslník podnikající v chemickém průmyslu, konkrétně ve zpracování dehtu a to především v Německu a moravsko-slezských oblastech rakouského mocnářství. V roce 1849 změnil v otcově krachující továrně na impregnaci dřevěných železničních pražců způsob impregnace pražců. Místo původní impregnace roztoky zelené skalice a síranu barnatého začal využívat patent Angličana Johna Bathella a pražce impregnoval kreosotem, který se vyráběl z černouhelného dehtu, což byla tehdy odpadní suroviny při výrobě koksu bez dalšího využití.

Dehtochemie

Historické období dehtochemie začíná objevem naftalenu v dehtu v roce 1820. Chemici postupně objevovali v dehtu i další látky a nacházeli způsoby jejich využití. Zájem o dehet začal stoupat a spolu se zaváděním nových technologií se postupně docílila vysoká výtěžnost jednotlivých látek i kvalita vyráběných chemikálií. S růstem produkce koksu zároveň rostlo i množství vyráběného dehtu. Zatímco v roce 1890 činila jeho produkce 5.641 tun, na přelomu století to bylo již 22.649 tun. 

V některých koksovnách se dehet zpracovával přímo, jinde se vozil ke zpracování do továren. Průmyslník Julius Rütgers proto zakládal v okolí oceláren a plynáren nové dehtárny a začal dehet a dehtové oleje skupovat, v počátcích svého podnikání dokonce i z Anglie. 

Nepřehlédněte:

Ostravské dehtové fabriky

První podnik zpracovávající dehet byla továrna A.Luttnara v Moravské Ostravě, založená v roce 1866. V roce 1882 byla ve Vítkovicích postavena továrna vídeňské firmy Posnansky & Strelitz s podobným výrobním sortimentem. Spolu s rozvojem uhelného, koksárenského a hutního průmyslu produkce dehtu neustále rostla. Vzhledem k úrovni jeho zpracování v obou uvedených továrnách, stejně jako nákladnost jeho převážení do Angernu u Vídně, spolu s nedokonalostí a malou efektivitou zpracování na koksovnách, bylo vlastníky koksoven přistoupeno k radikálnímu řešení – postavení specializovaného závodu na jeho zpracování přímo v centru jeho produkce. 

Výstavba Rütgers Teerproduktenfabrik a počátky výroby

Vybudováním nového podniku na zpracování vedlejších zplodin koksování se ujal průmyslník Julius Rütgers, který si jejich dodávku smluvně zajistil u VHHT. Podnik Julius Rütgers byl v té době ohromným komplexem s vlastními dehtárnami a závody na impregnaci dřeva (železniční pražce) v Rakousku, Haliči, Bosně, Dánsku a v Rusku. Při stavbě nového závodu bylo využito bohatých zkušeností ze zpracování a využití dehtu v těchto továrnách.  

Dne 28. srpna 1892 probíhalo jednání komise ohledně výstavby objektu destilace dehtu na pozemku parc. číslo 460/1 v katastru obce Zábřeh nad Odrou. Stavba byla zahájena 12. června 1892 a již počátkem následujícího roku 10. ledna 1893 byl zahájen provoz na první dvou destilačních zařízeních – vyráběl se dehet, smola, impregnační oleje a střešní nátěry. V následujícími roce přibyly další dvě destilační jednotky a jednotka na krystalizační zpracování anthracenových olejů. V roce 1896 pak samostatné zařízení na destilaci olejů. V roce 1897 se začala stavět destilační jednotka na zpracování surového benzolu. 

Podnik se specializoval na zpracování dehtu a výrobu destilovaného dehtu, benzolu a střešní lepenky. V roce 1899 došlo k zahájení výroby čistého toluenu, benzenu a rozpouštěcího benzolu. O rok později se začal vyrábět také antracen, kyselina karbolová, naftalen a pyridin. 

Postupným rozšiřováním a zdokonalováním výroby byla v roce 1905 dovršena výstavba zařízení ke komplexnímu zpracování všech vedlejších produktů vznikajících při koksování černého uhlí.

Transformace v komanditní společnost

V roce 1921 provedli dědicové firmy Rütgers Teerproduktenfabrik přeměnu zábřežské továrny na komanditní společnost Julius Rütgers (společnost si ponechala jméno zakladatele továrny, ale na původní společnost neměla žádné vazby). Novými společníky se stali majitelé koksoven v ostravsko-karvinském regionu, konkrétně Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten-Gewerkschaft, Gebrüder Gutmann, Ferdinans-Nordbahn, Báňská a hutní společnost, Johann Larisch-Mönnich, graf Johann Wilczek’sche Kohlen -und Kokswerke, Adolf Sonnenschein a Edmund Fanta. Zpracování surového dehtu a benzolu se tak přesunulo z jednotlivých koksoven přímo do technologicky pokročilé továrny.

Ve zmodernizované továrně se vyráběly produkty z dehtu a zavedením nového způsobu destilace dehtů Pipe-Stillovým způsobem umožnilo získávat řadu olejů, používaných jako polotovar dalšími chemickými závody ze zpracování. Podnik se stal výhradním producentem benzolu na Ostravsku a významným zpracovatelem dehtu s možnou kapacitou až 100 tisíc tun ročně. Areál továrny měl rozlohu 16,7 ha a zaměstnával 420 dělníků a 44 úředníků.

V roce 1922 si společnost postavila novou kancelářskou budovu

Pohled na areál továrny Julius Rütgers v Zábřehu
↑ Pohled na areál továrny Julius Rütgers v Zábřehu (upravený obraz z firemní prezentace) 

Rozšiřování společnosti 

V roce 1921 koupila komanditní společnost firmu Natinalen Teer-, Mineralöl-, chemischen Industrie A.G. v Žilině a později také firmu A.Luttnar z Moravské Ostravy, což přineslo rozšíření výrobního portfolia o střešní lepenku, průmyslová maziva a dehtové linoleum. Společnost Julius Rütgers také převzala technologii pro dehtování silnic, začala prodávat speciální silniční dehet „Rego“ a poskytovat bezplatné poradenství při stavbách dehtových vozovek. 

V roce 1930 bylo v továrně zpracováno a vyrobeno celkem:

  • 111.600 tun surového dehtu
  • 24.400 tun lehkého oleje
  • 4.800 tun surového benzolu
  • 22.700 tun benzolu
  • 1.800 tun toluolu
  • 350 tun solventní nafty
  • 150 tun xylolu 
  • a získáno 95,4 tuny retortové tuhy

V roce 1933 došlo k instalaci trubkové destilace surového dehtu firmy Heinrich Koppers, A.G z Essenu. Stejná trubková kolona byla postavena o dva roky později. Tento technologický pokrok umožnil závodu další rozvoj a rozšíření výroby, včetně zahájení produkce aktivních sazí. 

Komanditní společnost Julius Rütgers zakoupila v roce 1934 vítkovickou továrnu Posnansky & Strelitz, která vyráběla asfalt, dehet, asfaltovou lepenku, linoleum, asfaltový lak. 

↑ Některé z dobových inzerátů komanditní společnosti Julius Rütgers (1928,1935,1936,1940)

Za protektorátu

Pro období až do konce druhé světové války je charakteristické průběžné navyšování zpracovaného množství dehtu a modernizaci jednotlivých provozů.

V roce 1941 došlo k rozšíření výrobních kapacit a rozšiřovala se také oblast využití výrobků: fabrika si vybudovala oddělení pro výstavbu bezprašných vozovek a na údržbu dehtových střech. V roce 1943 byla postavena první jednokomorová kontinuální destilace surového dehtu v Evropě. V roce 1944 bylo uvedeno do provozu zařízení firmy LURGI z Frankfurtu nad Mohanem, na kterém se prováděla kontinuální destilace surového benzolu. 

Během amerického bombardování Ostravy v srpnu 1944 byl areál továrny zasažen 23 bombami. V tomto období, tzv. bitvy o benzín, spojenci podnikali nálety na chemičky i klasické rafinerie. Rütgersovy závody vyráběly benzen, který nabízely jako palivo REGO pro pístové motory. Dále provozovaly mísírnu benzínu a motoristům nabízely seřízení motorů na tuto směs, proto se také staly jedním z cílů náletu. 

Dne 30. dubna 1945 byla továrna osvobozena příslušníky Rudé armády. 

Znárodnění v roce 1945

Po konci druhé světové války byla fabrika vyhláškou ministra průmyslu ze dne 29. listopadu 1945 znárodněna a následujícího roku se stala součástí nově vzniklého národního podniku Ostravské chemické závody. 

Zaměstnanci sami žádali, aby jejich podnik byl znárodněn, což dokládá dopis ze dne 3. října 1945 zaslaný Úřadu předsednictva vlády pracujícími závodu Julius Rütgers: „V zastoupení osazenstva našeho závodu si Vám dovolujeme oznámiti, že na schůzi rozhodlo se osazenstvo jednomyslně požádati Vás, aby náš podnik byl pojat do zestátňovací akce“. (zdroj)

Vývoj za socialismu

V rámci reorganizace se závod osamostatnil a vyhláškou ministra průmyslu ze dne 20. července 1949 byl zřízen národní podnik Závody na zpracování dehtu. Předmětem podnikání se stala výroba a zpracování chemických výrobků všeho druhu, pomocných hmot, látek, energie a zařízení, jakož i vedlejších výrobků tohoto odvětí a nabývání a odbyt tohoto zboží. Národní podnik se tak stal jediným dehtárenským komplexem v Ostravě. 

Šedesátá léta a přesun výroby

Významný rozvoj ostravského závodu nastal po druhé světové válce – mezi roky 1947 a 1960 vzrostla zpracovatelská kapacita závodu z 131 tisíc na 342 tisíc tun dehtu za rok. Bylo jasné, že při takovém nárůstu produkce černouhelného dehtu a benzolu již nebude možné jejich zpracování v dosavadním závodě. Technologie závodu již nebyly na nejvyšší technické úrovni, zároveň se zvýšil požadavek odběratelů na čistotu výrobků. Došlo tedy k rozhodnutí o výstavbě nové výrobny.

Z urbanistického i ekologického hlediska nebylo možné tuto novou výrobnu postavit v podmínkách ostravského závodu. Proto bylo vládou Československé republiky dne 21. ledna 1960 rozhodnuto o výstavbě nového závodu na zpracování dehtu ve Valašském Meziříčí. Stavba začala 16. listopadu téhož roku. V roce 1967 bylo do Valašského Meziříčí přesunuto i sídlo společnosti. 

V roce 1968 došlo k zahájení provozu primární destilace dehtu ve Valašském Meziříčí, čímž bylo ukončeno jeho zpracování v Ostravě. Následovala výstavba dalších provozů, které umožnily zpracování dehtu přímo v areálu továrny. V Ostravě tak zůstala jen výroba fenolu.

Rozvoj výrobního závodu

  • do roku 1900 se v továrně zpracovávalo do 20.000 tun dehtu ročně
  • 1900-1922: množství zpracovaného dehtu vzrostlo na 30-40.000 tun ročně
  • 1922-1936: v závodě byla rozšířena výrobní kapacita výstavbou 2 kontinuálních destilačních jednotek na zpracování surového dehtu (1933 a 1935) a roční výroba dosahovala až 80.000 tun
  • 1937-1944: produkce dehtu dosahovala ročně až 180.000 tun, proto byla v roce 1944 postavena třetí dehtová destilace
  • 1945-1946: vlivem konce 2 světové války došlo ke snížení produkce dehtu na 80-89.000 tun
  • 1947-1960: zvýšení produkce dehtu ze 131 tisíc na 342.000 tun souvisí s rozvojem hutnického průmyslu v poválečném Československu
  • od roku 1960: kapacita zpracování uhelného dehtu dosáhla až 450.000 tun ročně

Sedmdesátá léta

Rozsáhlá transformace a přesun výroby do nového závodu ve Valašském Meziříčí představovaly klíčové kroky v historii ostravského podniku. Sedmdesátá léta znamenala postupné ukončování výroby v ostravském závodě. Ačkoliv měl závod původně zaniknout již k 1. lednu 1970, výroba pokračovala až do roku 1976. Poté byly objekty předány do rukou Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Železárny měly v areálu sklady barev, plynových masek a část závodu využíval také podnik ROMO Fulnek. 

Po sametové revoluci

V roce 1990 vznikla samostatná akciová společnost DEZA. V roce 1994 byla uvedena do provozu linka na zpracování fenolů. V Ostravě mezitím docházelo k útlumu výroby.

Ukončení výroby

V roce 1996 definitivnímu ukončení činnosti ostravské fabriky. Po ukončení výroby zde probíhala demolice budov závodu a několikaletá sanace ekologických škod. 

Aktuálně

Dnes již bývalý areál továrny Julia Rütgerse nenajdeme, místo bylo přetvořeno a využíváno různými podniky včetně Vítkovických železáren. Historie tohoto závodu je však připomínána jako významná součást průmyslového rozvoje Ostravy, která poskytla práci mnoha generacím obyvatel, ale také si vyžádala nemálo obětí.

Nehody v podniku 

  • Dne 22. května 1927 v továrně vystříkla z bubnu kyselina karbolová a popálila dělníka, který v krutých bolestech skonal dříve, než mu mohla být poskytnutá pomoc. Dělníka našli jeho kolegové po delší době u jeho pracoviště. (zdroj)
  • Dne 5. října 1932 došlo k explozi v destilačním oddělení, která si vyžádala dvě oběti.
  • K velké havárii v továrně došlo dne 21. srpna 1938 v 8:30, kdy vybuchl benzolový kotel, který zničil celé oddělení i sousední objekty. Detonace byla slyšitelné nejen ve městě, ale i v širokém okolí. Kovová okna i kolejnice byly výbuchem zkrouceny. Škoda byla odhadnuta na 15 milionů Kč. Díky tomu, že byla neděla, došlo při výbuchu ke zranění jen pěti osob. Další osoby, především hasiči, byli zraněni při hašení následného požáru. S požárem bojovalo 700 hasičů, 300 strážníků a 100 vojáků. (zdroj)
  • Dne 29. srpna 1944 způsobily svržené bomby požár části zásobníků
  • Dne 30. dubna 1945 byla při osvobozovacích bojích zasažena granátem výrobna dehtových lepenek, která následně vyhořela
  • Dne 17. srpna 1954 došlo k výbuchu benzolové nádrže (podrobně níže)
  • V roce 1956 zlikvidoval požár provoz zpracování naftalenového oleje
  • Dne 22. dubna 1964 vybuchly destilační baterie a následný požár zničil zásobníky benzínu a benzolu. Bylo zraněno 8 lidí a poničeny budovy v okruhu asi 150 m od epicentra. Škoda dosáhla téměř 20 milionu Kčs.
  • Dne 11. března 1965 vypukl v průběhu nočních hodin ze čtvrtku na pátek nejrozsáhlejší požár v historii závodu. Požár vznikl při sváření elektrickým agregátem a zachvátil výrobnu naftalenu a některé další blízké objekty. Oheň zcela zničil výrobnu technického a čistého naftalenu a značnou část výroby antracenu. Byly také zasaženy dílny hlavního mechanika a některé starší objekty (např. technický archiv v němž byla uložena veškerá projekční a výrobní dokumentace). I přes okamžitý zásah se nepodařilo zabránit zničení technologického zařízení. Obrovský žár roztavil i ocelové konstrukce. Ve výrobně shořelo 600 tun naftalenu a 400 tun jiných chemikálií. Plameny šlehaly výšky 150 metrů a přesahovaly tak továrenský komín, který měřil 120 metrů. Stovky hasičů nemohli s požárem bojovat přímo a tak bránili okolní objekty a řídili odtažení plných vagonů z přilehlé vlečky. Požár způsobil škody přesahující částku 10 mil. Kčs. (zdroj)
  • Dne 18. srpna 1965 došlo při předehřívání dehtu k jeho vzplanutí. Vznikl požár, který se projevoval hustými mraky černého dýmu. 

Požár v roce 1954

V roce 1954 došlo v chemické továrně k požáru benzolových nádrží. Benzol se skladoval v ohromných nádražích s bazénem naplněným vodou zhruba po kolena. Tyto bazény byly povinné u vysoce hořlavých látek. Benzol se však vylil na hladinu a tam hořel. Při hašení tohoto požáru došlo k nešťastné události – devatenáctiletý hasič Vašek Matěj, jeden z těch, kteří zatlačovali oheň proudem vody, byl zasažen nenadálým výbuchem a přes jeho tělo se převalila ohnivá vlna. Hasič utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na 79% povrchu těla. Za nasazení vlastního života dostal o rok později medaili za hrdinský čin. 

Snímek z obrovského požáru v chemických závodech (foto Jan Rozner, vyšlo: Pestrý týden 27.8.1938)
↑ Snímek z obrovského požáru v chemických závodech (foto Jan Rozner, vyšlo: Pestrý týden 27.8.1938)

Zdroje a další informace:

FOTOGALERIE