Přívozská rafinerie Maxe Böhma (Petrolejka / Ostramo)
Přívozská továrna minerálních olejů Maxe Böhma, známá také jako Ostravská rafinerie minerálních olejů nebo později OSTRAMO, byla jedním z klíčových podniků na zpracování ropy v českých zemích. Její historie sahá do konce 19. století a je úzce spjata s industrializací Ostravy.
Přívozská rafinerie se v průběhu let stala jedním z klíčových podniků na území Rakouska-Uherska a to díky strategickému umístění a modernímu zpracování ropy dovážené z Haliče.
Kdo je Max Böhm?
Max Böhm, původem z vídeňské průmyslové rodiny, byl odborníkem na zpracování haličské ropy. Své vědomosti získal na prestižních univerzitách v Curychu, Karlsruhe a Freiburgu. Na vysokém učení technickém v Karlsruhe vypracoval pod vedením význačného profesora Carla Englera svou disertační práci na téma „Příspěvky ku poznání haličské ropy“. Na základě této studie získal v roce 1884 doktorát na univerzitě ve Freiburgu. Své další zkušenosti později získal v rafinerii zemního vosku v rumunském Jibou.
Založení rafinerie (1888–1889)
Max Böhm navázal spolupráci s vídeňským bankovním domem M. Thorsch & Söhne, který poskytoval projektu financování. Prokurista Ludwig von Neurath byl klíčovou osobou, která pomohla zajistit finanční zázemí a vytvořit komanditní společnost „Dr. Max Böhm & Co., Ostrauer Mineralöl-Raffinerie“. Podnik měl sídlo ve Vídni, ale samotná rafinerie byla postavena v Přívoze, na strategickém místě poblíž železničního dopravního uzlu.
Továrna rafinerie byla založena v roce 1889. Jako datum vzniku rafinérie se ve firemních výročních zprávách uvádí i rok 1888, což pravděpodobně souvisí se zahájením přípravných prací. V době svého vzniku šlo o jedinou provozovnu svého druhu na Moravě.
Umístění továrny
Továrna vznikla v blízkosti železniční tratě Severní dráhy císaře Ferdinanda a nádraží Moravská Ostrava-Přívoz na jihozápadním katastru obce Přívoz. Mezi důvody pro výběr této lokality patřila nejen blízkost haličských ropných polí, ale také výborné železniční spojení a snadná dostupnost chemikálií z okolních továren.
Pozemek o rozloze 80.000 m2 byl v době koupě jen bažinatými pastvinami. V rámci přípravných prací musel být pozemek odvodněn a uveden do odpovídajícího stavu zasypáním a urovnáním.
Vedení továrny převzal sám Max Böhm, jenž zároveň zastával funkci jednatele. Druhým jednatelem a odpovědnou osobou za komerční řízení byl Gustav Reichel, který působil většinu času ve Vídni.
Popis továrny (dle brožury z roku 1897)
V době vzniku se v areálu rafinerie nacházely 4 destilační kotle, 2 kotle na zbytkové produkty, 7 nádrží, 2 petrolejová a 3 olejová míchadla a množství provozních budov a dílen. Součástí areálu továrny bylo také 70 nádraží o kapacitě od 200 do 40.000 hektolitrů. K provozu celého systému sloužily tři velké parní stroje a dva dynamostroje, vyrábějící elektřinu pro osvětlení celé továrny. Továrna vlastnila flotilu 200 cisternových vagónů, každý o objemu 120-150 hektolitrů. Součástí továrny byla rozsáhlá opravárenská dílna s potřebným zázemím a odborným vedením.
Za účelem poskytnutí první pomoc při nehodách bylo v podniku proškoleno 20 mužů. Zdravotnické oddělení mělo k dispozici dvě kompletní nosítka, vybavenou lékárničku a veškerý potřebný zdravotnický materiál. Továrna měla vlastní, plně organizovaný hasičský sbor, který disponoval všemi prostředky potřebnými v případě vzniku požáru.
Celý areál továrny byl oplocen a nepovolaným osobám byl vstup z bezpečnostních důvodů zakázán. Zaměstnanci byli povinni docházet přesně podle stanoveného času a nebyly tolerovány žádné návštěvy příbuzných či známých, s výjimkou donášky obědů. Areál měl tři brány – hlavní směřovala k železniční trati, další vedla do ulice Nákladní a poslední, určená pro železniční vlečku, byla na kolejích. Vývoz zboží podléhal celní kontrole, kterou zajišťovali příslušníci finanční stráže se svým stanovištěm přímo v továrně. V celém prostoru platil zákaz kouření a jakákoli manipulace s otevřeným ohněm musela být předem odsouhlasena vedením. Továrna byla s železniční tratí spojena vlastní vlečkou.
Továrna v době monarchie (1889–1914)
Od počátku měla rafinerie ambiciózní cíle. Plná výroba byla zahájena v roce 1892 s plánovanou roční kapacitou 25 000 tun ropy, avšak kvůli nedostatečným dodávkám z Haliče byla do roku 1894 využívána také ropa z Ruska. Výroba postupně expandovala a modernizovala se, což vedlo k rostoucím objemům exportu. V roce 1897 továrna vyvezla přes 166.000 m³ petroleje a více než 115.000 m³ dalších ropných produktů.
Hlavním výrobním produktem byl petrolej pro svícení. Benzin byl z počátku považován za bezcenný a jako takový se likvidoval. Později se benzínem topilo a našel využití také jako prostředek k technickému čištění.
Na konci 19. století zahrnovala nabídka výrobků rafinérie tři druhy petroleje, technický a motorový benzín, maziva různého druhu a další specializované produkty – plynové a střední oleje a odpadní ropný dehet.
Rafinerie se již od svého vzniku snažila konkurovat zahraničním výrobkům kvalitou svých produktů. Tato snaha se odrážela nejen v inzerci, která propagovala kvalitu výrobků, ale i ve zvyšování výrobních kapacit. Rozloha továrního areálu se postupně rozšiřovala, stejně jako délka tovární železniční tratě, která dosáhla 15 kilometrů. Počet naložených cisternových vozů stoupl z 2.000 v prvním roce výroby na více než 10.000 v roce 1897.
Transformace společnosti
Klíčovým faktorem pro rafinerii byl vstup kartelu Exportbüro der österreichischen Petroleum-Raffinerien (OLEX) v roce 1902. Tato spolupráce umožnila širší export ropných produktů do západní a severní Evropy. Následná transformace podniku v roce 1908 na společnost s ručením omezeným s názvem „Oderfurter Mineralölwerke, Gesellschaft m.b.H.“ znamenala další krok k modernizaci a rozšíření. Základní kapitál činil 1.600.000 korun, přičemž čtvrtinu drželi manželé Böhmovi a zbytek připadl Dr. Alfonu Thorschovi. V roce 1921 pak byla továrna začleněna do holandské holdingové společnosti „Hollandsche Petroleum-en Industrie Maatschappij“, jejíž sídlo se nacházelo v Amsterdamu.
Stavební rozvoj fabriky
V roce 1895 si rafinerie pořídila vlastní laboratoř, která se postupně rozrůstala. V laboratoři se zkoumaly dovážené suroviny, vyráběné produkty, stejně jako odpadní vody. Pro efektivnější práci vznikla bednárna spojená s hlavním skladem pomocí jednoduché dráhy. Zde se připravovaly sudy, které se pak plnily hotovými výrobky. Došlo také k rozšíření skladu a plnírny z roku 1891.
V prvních letech 20. století rafinerie dále investovala do modernizace. V roce 1904 byla spuštěna nová filtrační stanice a postavena nová budova parafinky. V roce 1906 byla poblíž ulice Nákladní postavena nová kotelna. V dalších letech probíhaly renovace a výstavba různých pomocných budov.
V roce 1909 došlo k výrazné přestavbě a rozšíření závodu: byla rozšířena laboratoř, bylo postaveno 10 nádrží na olejové destiláty o kapacitě 1.200 m3 , tři velké nádrže o objemu 3.000 m3 a jedna o kapacitě 5.000 m3. Z důvodu zvýšené výroby svíček byla rozšířena budova parafinky a destilace vytlačeného oleje.
Zaměstnanci a sociální politika
Při svém vzniku zaměstnávala továrna zhruba 100 dělníků, v roce 1897 jich bylo již více než 400 a k tomu 45 úředníků. Všichni pracovníci měli zdravotní pojištění a dělníci měli i úrazové pojištění. V zimním období byl pracujícím na nočních směnách za malý poplatek dodáván teplý čaj. Částky z prodeje nápojů, stejně jako výnosy z pokut zaměstnanců, putovaly do vlastního podpůrného fondu.
V roce 1897 získala firma pozemek o rozloze 1,5 hektaru, na kterém byla zahájena výstavba dělnických domků a kasáren. V dnešní ulici Tomkova vyrostly dva domy pro osm rodin a svobodárna pro 60 dělníků bez rodin. Záměrem bylo vytvořit dělnickou kolonii, kde bude pracovníkům poskytnuto zdravé bydlení za rozumnou cenu. Původní plán na rozšíření této malé kolonie nebyl realizován, další kolonie vyrostla až mnohem později a na jiném místě.
V rafinerii pracovaly různé řemeslné profese, jako zámečníci, kováři, kotláři, tesaři, stolaři, zedníci, vazači, klempíři, soustružníci, sedláři a bednáři, kteří vyráběli a opravovali sudy na přepravu zboží. Další zaměstnanci zastávali role topičů, destilatérů, strojníků, rafinérů, strojvedoucích, skladníků, posunovačů, jeřábníků a pomocných dělníků. Mezi personálem byli také kancelářští sluhové, vrátní a kočí.
Jednou týdně měli dělníci možnost se osprchovat v továrních koupelnách, kde jim bylo zdarma poskytováno mýdlo. Fyzicky náročná práce v prostředí plném zápachu a kouře vedla ke vzniku posměšného označení „Ty smrade z petrolejky“, kterým byli dělníci z rafinerie častováni pracovníky z jiných odvětví.
Nakládání s nebezpečným odpadem
Již v 19. století, konkrétně v roce 1894, byla v areálu závodu zřízena čistička odpadních vod, skládající se z několika propojených nádrží. Do těchto nádrží se dostávalo několik druhů odpadních vod, včetně těch, které byly kontaminovány kyselinami a ropnými produkty.
Tovární provoz generoval šest typů odpadních vod:
- Chladicí voda, která mohla být kontaminována ropnými látkami při netěsnosti trubek
- Kondenzát z destilace, obsahující kyselinu naftenovou a stopy mastných i aromatických kyselin
- Omývací voda po chemickém čištění kyselinou sírovou (nejvíce znečištěná)
- Louhové vody
- Odpadní voda z čištění sudů párou
- Vody z čištění nádrží a nádob
Čistička využívala k neutralizaci kyselin vápno a další odlučovací metody. Očištěná voda byla následně vypouštěna do řeky Odry. I po tomto procesu však byla voda stále mírně kyselá a obsahovala nečistoty. Z tohoto důvodu došlo v roce 1895 ke změně způsobů čištění odpadní vody a byly zřízen usazovací rybník.
Provoz továrny vedl v průběhu času k pronikání různých chemikálií do půdy, přičemž šlo zejména o zbytky kyselin, což představovalo riziko znečištění podzemních vod. Kyselost půdy byla natolik vysoká, že způsobovala intenzivní korozi železobetonových základů budov. Kvůli této agresivní povaze prostředí musely být později instalované podzemní kabely chráněny speciálním izolačním materiálem.
Odpad z výroby byl od samotného vzniku továrny odvážen na nedaleký pozemek, nejprve do opuštěného zemníku po těžbě cihlářských hlín a později do nezajištěné skládky ze sypaných hrází (kalové rybníky, které dnes známe pod názvem přívozské laguny). Přeprava odpadu probíhala pomocí koňských povozů a tento způsob přepravy se zde používal až do 70. let 20. století. Ukládání odpadu do odkališť bylo v tehdejší době běžnou praxí, kterou využívaly i jiné rafinerie.
První světová válka (1914-1918)
V červnu 1914 byla výroba v závodě pozastavena kvůli neudržitelnosti, způsobené vysokými cenami surového petroleje a jeho momentálním nedostatkem. Firma Thorsch & Söhne dokonce zvažovala, že by závod přeměnila na rafinerii lihu.
S vypuknutím války se výroba znovu obnovila, jak naznačují reklamy v tehdejším tisku. Nelze však přesně určit, v jakém rozsahu probíhala, zejména když víme, že během války byl v areálu továrny zřízen vojenský lazaret. Max Böhm, jeden z klíčových osobností, obdržel od arcivévody Franze Salvatora ocenění za významné zásluhy v oblasti vojenské zdravotní péče. Pravděpodobně rafinerie během první světové války dodávala své produkty převážně armádě a státním institucím. Pro civilní obyvatelstvo tak byly některé z jejích výrobků velmi vzácné.
Venkované, kteří byli často odkázáni na petrolej pro osvětlení, jej směňovali za potraviny, jako vajíčka, máslo, mouku či špek. Této situace využívali i někteří vysocí pracovníci podniku, kteří si v porovnání s běžnými zaměstnanci obstarávali petrolej ve velkém, často po celých hektolitrech. Právě v tomto období možná vznikl nešvar, jenž se v závodě postupně rozšířil a přetrval i v dalších letech. Zdá se až neuvěřitelné, že takovéto neoprávněné přisvojování výrobků se stalo natolik běžným, že jej dělníci i vedení závodu začali považovat za součást mzdy.
Období první republiky (1918–1938)
Po vzniku Československa v roce 1918 musela rafinerie čelit výrazným změnám způsobeným novou politickou a ekonomickou situací. Podnik se stal součástí československého průmyslu a podléhal přísné legislativě, včetně nostrifikačního zákona, který vyžadoval přesun sídla zahraničních společností na československé území. Tento krok byl nezbytný pro zajištění souladu se zákony nově vzniklého státu.
Přísun surovin byl po válce značně narušen, zejména kvůli ztrátě přístupu k ropě z Haliče, která se stala součástí Polska, a obecný nedostatek uhlí, chemikálií i dřevěných sudů komplikoval provoz. Situaci dále zhoršovaly logistické potíže – část železničních cisteren zůstala v zahraničí a jejich návrat se protáhl až na osm let. Firma byla nucena přejít na suroviny z jiných zdrojů, především z Ameriky a Rumunska.
Nostrifikace a přeměna právního uspořádání
V roce 1921 byla firma nucena splnit požadavky nostrifikace a přesunout své hlavní sídlo do Přívozu. Vídeňská centrála byla degradována na kancelářskou pobočku. Ani právní kroky vedené firemním právníkem neměly úspěch a společnost musela upravit své fungování podle nových pravidel. V roce 1922 byla navíc přinucena změnit svůj název z původního „Oderfurter Mineralölwerke G. m. b. H.“ na československy přijatelnější „Přívozer“.
Hospodářství
Dvacátá léta byla pro firmu ve znamená nedostatku surovin, což se projevilo i ve výrobě. V roce 1922 došlo k propouštění 70 dělníků, což byla tehdy značná část zaměstnanců. Situace se v roce 1923 mírně zlepšila, výroba byla obnovena a navýšil se i počet zaměstnanců.
Určité zlepšení nastalo, když byly uzavřeny mezinárodní dohody o dovozu ropných polotovarů z Polska a Rumunska. V ostravském závodě se zpracovávala i rumunská a americká ropa, přičemž americká byla méně využívána – s výjimkou roku 1939.
V roce 1929 zasáhla rafinerii povodeň. Rafinérská společnost se kvůli poddolování a půdnímu poklesu proto rozhodla zažalovat několik firem, včetně Severní dráhy a Báňské a hutní společnosti, o částku 1,272 mil. Kč. V následujících dvou letech byl areál opětovně zaplavován, což vedlo k zastavení výroby a k dalším soudním sporům. Nakonec byl spor vyřešen smírem a finanční kompenzací. Firma se snažila realizovat projekt na ochranu před záplavami, ale opatření byla nedostatečná.
Velkou ránu firmě zasadila světová hospodářská krize, která zasáhla Československo v roce 1932. Továrna musela reagovat na nový zákon o povinném přimíchávání lihu do pohonných hmot pořízením zařízení na mísení lihu. Přes veškerou snahu však firma nedokázala využít svůj plný výrobní potenciál. Ve 30. letech se měsíční obrat na vlečce pohyboval mezi 600–700 cisternami. V roce 1936 zaměstnávaly Přívozské závody 190 dělníků a 50 dalších zaměstnanců.
V roce 1930 se podnik transformoval na akciovou společnost se zpětnou účinností k 1. květnu 1929. Základní kapitál byl navýšen na 10 milionů korun, což umožnilo vydání 20 000 akcií s nominální hodnotou 500 Kč. Do čela společnosti byl jmenován Karl Gottstein, zkušený manažer v oblasti petrochemie. Jeho hlavní činností bylo zajištění dodavatelských vztahů, zejména v Polsku a Rumunsku. Do Přívozu osobně dojížděl několikrát ročně na schůze správní rady a kontroly provozu.
Ani koncem 30. let nebyly problémy s povodněmi vyřešeny. V roce 1937 a znovu v roce 1938 povodně znovu poškodily areál, což vedlo k dalším úpravám ochranného projektu.
OSTRANAFT
V červnu 1933 vznikla dceřiná společnost OSTRANAFT, a. s., zaměřená na obchod s minerálními oleji a jejich deriváty, zejména pro menší odběratele. Firma provozovala čerpací stanice pod vlastní značkou Triumph, především na severní Moravě, kde měla čtyři stanice přímo v Ostravě. Ke konci roku 1938 spravovala celkem 43 stanic. V maloobchodě se společnost výrazněji neprosadila a fungovala spíše jako doplněk aktivit mateřské rafinerie.
Druhá světová válka (1939–1945)
Manželé Thorschovi opustili Rakousko dne 20. února 1938, tedy tři týdny před příchodem německé armády. V lednu 1939 ještě udržoval Alphonse Thorsch kontakt s pražským vedením Přívozských závodů. Později však přišli o veškerý svůj majetek, včetně nemovitostí a šperků. V září 1939 byl bankovní podnik M. Thorsch & Söhne oficiálně zlikvidován. Postupem času nacisté získali přístup k účtům Thorschových i jejich podílům ve firmě Hollandsche Petroleum-en Industrie Maatschappij.
Max Böhm, tehdejší ředitel továrny, si uvědomil už v březnu 1939, že za nových okolností nebude moci zůstat v Ostravě. Spolu s manželkou proto naplánoval odchod, i když ještě v květnu téhož roku neměli vyřízené potřebné dokumenty ani určený cíl cesty. Ostravu opustili 18. září 1939 a přesunuli se do Prahy, kde v prosinci krátce pobývali v Hotelu Steiner.
Po okupaci Československa převzali Němci kontrolu nad rafinerií, kterou zařadili do válečného průmyslu. Pro potřeby Wehrmachtu byla modernizována a zaměřila se na výrobu paliv. Ředitel Rudolf Schaurek byl 2. září 1939 označen za nespolehlivého, zatčen a deportován do koncentračního tábora. Přežil a po válce se krátce vrátil do vedení. Generální ředitel Karl Gottstein zemřel v Terezíně 11. ledna 1943 na střevní onemocnění.
Dočasným vedením podniku byli 12. září 1939 pověřeni inženýr Alfred Tüchelmann a prokurista Bertin Onderka. Prozatímní vedení podniku dostalo za úkol zorganizovat s místními Němci tovární bezpečnostní službu. Počet členů stráže byl zvýšen ze 6ti na 14 a později byla do továrny nasazena i jednotka SS.
Gestapo nařídilo dne 14. října 1939 okamžité propuštění všech zbývajících židovských zaměstnanců. Novým správcem se 4. listopadu 1939 stal právník Hans Kramer a 14. dubna 1940 bylo sídlo firmy přesunuto do Prahy. Rozhodnutím z 17. září 1940 byly závody zabaveny ve prospěch Říše. Některé německé firmy se pokoušely o arizaci továrny, ale bez úspěchu.
Válečná výroba
Aby rafinerie naplno sloužila válečným potřebám, probíhaly zásadní úpravy technologií. Vznikly nové výrobní sekce, v továrně byly postavené nové haly a menší provozní stavby. Většinu těch staveb prováděla zdejší firma Skala & Smolka.
Za války byly hlavní vedoucí pozice obsazeny Němci, zatímco mezi dělníky převažovali Češi. Podnik měl strategický význam (tzv. Kriegswichtig), což ochránilo klíčové zaměstnance před odesláním na práci do Německa.
Mimo zpracování ropy a jejich destilátu začala v roce 1942 továrna zpracovávat i nízkotepelný dehet.
Bombardování
Závod byl dlouho ušetřen bombardování, protože produkoval méně paliva než jiné rafinerie. Byla však zaváděna opatření, která se snažila možnému budoucímu bombardování zabránit – byla zavedena noční zatemnění a v areálu byly rozmístěny zamlžovací pece, které po zapálení střešního laku tvořily hustý černý kouř, který znesnadňoval přesné lokalizování cílů. V případě, že byl nálet ohlášen v předstihu byly z areálu odsouvány železniční cisterny na bezpečné místo.
První nálet amerického letectva na Ostravu proběhl 29. srpna 1944, avšak rafinerie nebyla poškozena. Štábní důstojník perutě, nadporučík C.B. Hearn poznamenal následující:
„Bomby spadly na průmyslové objekty, obytné budovy a do širých polí. Byly vidět dvě či tři exploze a mnoho zažehnutých požárů; není možné zjistit jejich původ. Jeden výbuch nastal na vlakovém seřadišti. Jakýkoliv závěrečné vyhodnocení je znemožněno oblačností, kouřem a smíšenou povahou bombardování. “
Další tři nálety v prosinci 1944 měly pro mlhavé počasí podobně omezený dopad, ačkoliv v okolních obcích došlo k obětem na životech.
Konec války
Začátkem roku 1945 bylo některé zařízení továrny demontováno a odesláno do Německa, avšak českým zaměstnancům se podařilo transport zastavit v Domažlicích.
S postupující frontou přestali zaměstnanci chodit do práce a výroba byla zastavena. Ředitel Kramer odcestoval do Německa a zmizel. Továrna nebyla podminována a osvobozovací boje ji příliš nepoškodily. Do areálu dopadly pouze tři granáty, které přerušily elektrické vedení.
Po osvobození Ostravy si zde Rudá armáda na krátko zřídila čerpací stanici a ze skladů zabavila velké množství sudů.
Poválečný vývoj (1945-1948)
Válečné škody
Ač nebyla továrna za války poškozena nálety, firma přišla o 120 železničních cisteren, z toho 118 v Německu, kde je zabavila Rudá armáda jako válečnou kompenzaci.
Obnovení výroby
Brzy po skončení 2. světové války byl obnoven provoz destilace ropy, který zjišťoval výrobu pohonných hmot, mazacích olejů a dalších petrochemických výrobků. Nadále probíhala modernizace provozů.
V rámci poválečné obnovy byly zakoupeny a dodány nové nákladní vozy, včetně dodávek od UNRRA, protože továrna měla za úkol zásobovat celý ostravsko-karvinský revír pohonnými hmotami. V areálu továrny byla zřízena čerpací stanice pro tankování benzínu a nafty.
Kvůli zákazu čerpání vody z městských hydrantů pro průmyslové účely byla vybudována čerpací stanice na řece Odře a zároveň modernizována čistička odpadních vod.
Obnovení výroby
V květnu 1945 byl správou Přívozských závodů pověřen úředník Arthur Wohlmuth a jeho zástupcem se stal Rudolf Schaurek, navrátilec z koncentračního tábora. V červenci 1945 byl Wohlmuth potvrzen ministerstvem průmyslu jako národní správce.
Němci byli z vedoucích pozic odsunuti, přičemž s některými bylo zacházeno nespravedlivě. Zaměstnanci s německým občanstvím byli povinni vykonávat nucené práce a nosit pásku s označením „N“. Němci byli umístěni v internačním táboře na Cihelní ulici. Závodní výbor v některých případech intervenoval za propuštění těch, kteří za okupace nespolupracovali s nacistickým režimem.
V červnu 1945 v továrně pracovalo 428 dělníků a 126 úředníků.
Navrácení továrny ČSR
Na podzim roku 1945 předala vláda SSSR podnik Československu. Následně bylo rozhodnuto, že do Ostravy bude zkušebně přepraveno 10.000 tun ropy z Rakouska. To znamenalo, že každé dva dny dorazil do fabriky vlak s více než 700 tunami ropy. Náklad byl doprovázen jednotkou Rudé armády, která musela být během této akce ubytována přímo v areálu závodu.
Znárodnění
K 1. lednu 1946 došlo ke znárodnění společnosti, která byla začleněna do nově vzniklého národního podniku Rafinerie minerálních olejů (RAMO) se sídlem v Praze. V únoru téhož roku byla na krátkou dobu ostravská rafinerie přejmenována na „Ostranaft, rafinerie minerálních olejů a. s.“.
Po roce 1946 se Ostramo začalo rozvíjet, přičemž byla zahájena výstavba nových komunikací a skladovacích kapacit. Tento růst však byl počátkem padesátých let pozastaven.
Netechnické problémy
Po skončení poválečného optimismu se začaly projevovat různé problémy, přičemž vedení, zejména po roce 1948, čelilo i záležitostem, které nesouvisely přímo s technickými otázkami. Ne všichni zaměstnanci projevovali v nové době vzornou pracovní disciplínu. Po výplatě se například stávalo, že někteří nepřišli do práce kvůli noci strávené v blízké hospodě „U Mačaly“.
Objevovaly se také případy krádeží výrobků nebo materiálu nacházejícího se v okolí. Závodní rada musela řešit například situace, kdy si zaměstnanci přes veškeré kontroly na vrátnici tajně odnášeli v aktovkách dřevo na topení.
Továrna na socialismu (1948-1989)
Padesátá léta
V lednu 1950 byl zřízen národní podnik „Ostravská rafinérie minerálních olejů“ (odtud název OSTRAMO). V průběhu dalších 16 let docházelo k různému začleňování, až v roce 1966 byl opět zřízen národní podnik Ostravská rafinérie minerálních olejů se sídlem v Ostravě a podřízen ředitelství Závodů pro zpracování ropy a uhlí v Praze. Od roku 1975 byla továrna koncernovým podnikem Chemopatrolu a to až do své privatizace.
V roce 1951 byl zrušen bohumínský závod bývalé firmy Weinreb a výrobní zařízení převezeno do ostravské továrny, kde bylo využito na oddělení tukárny.
Počátkem 50. let byla na zakoupeném pozemku po firmě OSSA pro zajištění energetické soběstačnosti postavena nová kotelna a strojovna s parní turbínou, kde si továrna vyráběla předehřátou páru a elektřinu pro svou potřebu.
Šedesátá léta
Pro pochopení dalšího vývoje je třeba zmínit, že dne 2. prosince 1952 vstoupil v platnost zákon č.110/1952 Sb. o plném využití upotřebených a odpadních olejů mazacích a dne 1. července 1964 vstoupila v platnost vyhláška 130/1964 Sb. o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních olejů. Vyhláška také určovala, že regeneraci olejů mohou provádět pouze rafinerie minerálních olejů.
Vývojové oddělení ostravské rafinerie začalo intenzivně pracovat na technologiích pro regeneraci upotřebených mazacích olejů. Tyto aktivity byly podpořeny právním rámcem stanoveným vyhláškou z roku 1964. Klíčovou legislativní změnou byla povinnost odevzdávat a využívat použité minerální oleje.
Organizace i zemědělská družstva měly povinnost vracet nejméně 35 % odebraných olejů do skladů n. p. Benzina. Domácnosti mohly použité oleje odevzdávat na čerpacích stanicích, přičemž výkupní cena činila 0,69 Kčs za litr. Sběr v rozvinuté síti sběren dosahoval 58–60 tis. tun použitých a odpadních olejů.
V roce 1965 byla spuštěna první linka na regeneraci použitých mazacích motorových olejů. Byla použita technologie kyselinové rafinace, která produkovala značné množství zaolejovaných kyselých odpadů, které byly skládkovány. Dopady tohoto procesu na životní prostředí v okolí byly nesmírné – například ukládání odpadů do přívozských lagun, které dodnes představují jednu z největších ekologických zátěží v ČR.
Laguny byly založeny na povodňových náplavových materiálech údolní nivy, resp. na navážkách bez izolace dna a drenážního systému. (zdroj)
Výroba v roce byla díky řadě rekonstrukcí zvýšena na čtyřiadvacetinásobek oproti roku 1945. Probíhaly rekonstrukce na odděleních trubkové destilace, selektivní rafinace olejů a byla zavedena výroba nízkosirných topných olejů, mikrokrystalických vosků a konzervačních prostředků.
Do roku konce roku 1980 fungovalo OSTRAMO jako palivářsko-olejářská rafinerie. Zpracování ropy bylo od roku 1981 zastaveno a továrna se soustředila výhradně na regeneraci mazacích olejů.
Výrobky z Ostrama
Významnými produkty byly motorové, topné a speciální oleje, plastická maziva, konzervační prostředky, parafíny, mikrovosky a další. Mezi prvními produkty patřil olej M2T pro dvoudobé benzínové motory. Sortiment zahrnoval širokou škálu olejů (topné, motorové, převodové a další), maziv a dalších rafinovaných produktů (konzervační prostředky, parafíny, mikrovosky apod.)
POREVOLUČNÍ VÝVOJ (1989-1997)
Rozpadem Chemopetrolu se ze všech koncernových podniků staly samostatné společnosti, jednou z nich byla i ostravská rafinerie. OSTRAMO se stalo státní podnikem dne 1. července 1990 a řízením byl pověřen Ing. Vlček. V zakladatelské listině bylo stanoveno, že provoz skončí v roce 1993 a následně podnik vyřeší starou ekologickou zátěž. Na základě Usnesení vlády o privatizaci OSTRAMA s. p. formou přímého prodeje se v roce 1992 stala majitelem podniku společnost VLČEK a spol. Nástupnická firma se přejmenovala na „OSTRAMO, VLČEK a spol.“
V provozu zůstala trubková destilační kolona, kyselinová rafinace a horký kontakt. Rafinerie ukončila provoz v srpnu 1995 z důvodu nezajištění řádného skládkování odpadů.
Státní podnik Diamo odkoupil od Ostrama skládku nebezpečných odpadů (tzv. laguny) za účelem její sanace. V samotné rafinerii probíhala dekontaminace za účelem výstavby nové rafinerie. Během povodně v červenci 1997 byl zaplaven jak areál lagun, tak areál samotné rafinerie, čímž došlo k její znovu kontaminaci. Společnost Ostramo Vlček se dostala do finančních potíží a provoz rafinerie byl ukončen. Upadající společnost byla následně prodána firmě Transkorekta s.r.o., která se ovšem v roce 2000 také dostala do finanční a ukončila svou činnost včetně provozu hydraulické bariéry, která měla ochránit před kontaminací okolí. Odbor ochrany vod ostravského magistrátu vyměřil od roku 2001 Transkorektě dvě stotisícové pokuty za to, že nezabezpečila Ostramo před znečišťováním okolí.
Ekologické problémy
Během povodní v roce 1997 byl severovýchodní areál Ostrama zatopený do výše 4 metrů a z odpadních nádrží uniklo 3.000 m3 toxických látek. V rámci havarijních opatření vybudovalo Diamo v areálu drenáž, která bránila kontaminaci vlakového kolejiště.
V roce 1996 rozhodla vláda ČR o převzetí ekologické zátěže, kterou tvořil komplex tří lagun s hrázemi (R1,R2,R3) a laguna (R0) v místě zemníku bývalé cihelny. Odtěžování lagun začalo v roce 2004 a bylo ukončeno v roce 2020. Celkově bylo vytěženo přes 290 tisíc tun kalů. V současné době zbývá na území po lagunách vyčisti kontaminovanou zeminu, podloží a podzemní vody.
Aktuálně
Vybrané architektonicky nejcennější stavby byly v roce 2000 neúspěšně navrženy na seznam kulturních památek. Od roku 2009 dochází v areálu bývalé rafinérie k demolici objektů.
Zdroje a další informace:
- bakalářská práce Jan Gromnica – Ostravská rafinerie minerálních olejů (1888-1948)
- bakalářská práce Nikol Riedlová – Historie rafinérií v česku
- Studie – Ostravská rafinerie minerálních olejů do roku 1939, Jan Gromnica
- publikace: Adressen-Buch der Stadt Mähr.-Ostrau und ihrer Nachbargemeinden des mährisch-slesischen Industrie-Bezirkes Přivoz, Witkowitz, Poln.-Ostrau etc.. Mährisch-Ostrau: Julius Kittl, 1897
- publikace: Die Gross-Industrie Oesterreichs. Festgabe zum glorreichen 50-jähr. Regierungsjubiläum Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I
- Ostramo na Wikipedii
- Ostravské laguny na Wikipedii
- Ostravaci.cz
- Zaniklé obce
- Encyklopedie Ostravy
- Výzkumný ústav vodohospodářský
- Likvidace lagun Ostramo
- patentamt.at
- Zápis ze 13 zasedání zastupitelstva města (23.11.2011)
- Transkorekta staví v Ostravě novou chemičku za 300 milionů korun
- Komu patří Ostramo?
FOTOGALERIE
