Vánoční fejeton z roku 1906

FEUILLETON – Vánoce.

Křesťanské vánoce! Ty zlatá vzpomínko mládí! Jako dnes mám Tě v živé paměti. To bylo jinak než dnes. Sněhu bývalo (však to staří dosvědčí) až po kolena, ale co až po kolena, až po pás ho napadlo. Když šli lidé na roráty, nemohli se ani probrodit závějemi sněhu … Několik dnů před štědrým dnem šel otec do lesa pro vánoční stromek. Musil si vzít s sebou lopatu, odházel nejdříve sníh a teprve ho poddal a přinesl domů. Šli jsme mu naproti a už ve dveřích jsme mu stromek zrovna vyrvali z rukou, otřásli od sněhu a postavili do koutu světnice. Bylo nás dětí patero. Nejstarší bratr studoval v městě.

Na štědrý den dopoledne se nevařilo. Ráno jsme dostali každý kousek chleba, nejmladší také trochu kávy. Ale my jsme ani hladu necítili, od rána jsme se bavili strojením stromku. Nejdřív šel otec pod kůlnu a ustrouhal podstavec pod stromek. To se ví, že jsme mu všichni slavnostně assistovali, třebas námi zima třepala. Když byl s podstavcem hotov, vzali jsme každý trochu dříví mamince do kuchyně, abychom nešli po prázdnu. V jizbě jsme postavili na stole na podstavec vánoční stromek a věšeli naň roznimaté papírové okrasy. Jeden střihal barevný papír na proužky, druhý ho slepoval a třetí spojoval v řetěz a věšel na větve stromku. Svíčky jsme upevňovali až odpoledne, protože je měl dovésti náš bratr – student. Čekali jsme naň už netrpělivě a pořád na otce doléhali s prosbou, aby už jel pro něj na nádraží.

Konečně přece. Otec zapřáhl do saní, zvonky zacinkaly, a koně rychle vyběhly z vrat, jakoby věděly, že přivezou našeho studenta domů na svátky. Po celou hodinu jsme vyhlídali z okna, brzo-li už otec přijede. A když jsme najednou zaslechli opět známý hlas zvonků, rychle jsme pádili otevřít dvorní vrata. Student seděl schoulený vzadu a usmíval se na nás.

Nás však ani ta jeho dobrá tvář tak nezajímala, jako jeho malý ruční kufřík. To byla naše naděje a radost. Když vystupoval ze saní, všichni jsme se o kufřík drali a nesli jej jako cosi posvátného do jizby. Věděli jsme dobře, že se v něm nalézá: nový kalendář, betlém z papíru, svazeček svíček různobarevných a pak ještě jiné podobné skvosty.

Odpoledne jsme všichni stavěli Betlém za vrchní inspekce našeho pana studenta. Když jsme byli se stavbou a úpravou svíček hotovi, nastávala nám druhá důležitá práce – v kuchyni. Maminka začínala s přípravami ku všeobecnému pečení koláčů. Na stole stály plné mísy těsta, v koutě dvě dlouhatánské tyče, na jedné věcheť, na druhé okrouhlá lopata ku vsazování a vysazování koláčů do pece. Na ohništi to už praštělo a svítilo. Zatím, co matka dělala z těsta koláče, my malí nosili jsme dříví, mísili tvaroh a tloukli mák. Nejmladší se jen koukali. Na tvářích jejich zračila se radostná touha, aby se jednou také takových funkcí dočkati mohli.

Koláčů napečeno celé řady a spousty, menších, větších, bledo i tmavočervených, jak se který podařil.

Konečně nadešel večer. Stůl uklizen a pokryt bílým plátnem. Uprostřed stála objemná mísa s polévkou. Hustá pára ztemňovala světlo visací lampy. Posedali jsme všeci kolem stolu. Matka začala hlasitě zbožným hlasem modlitbu před jídlem: Hospodine, rač nám těchto darů požehnati, které z rukou Tvojich budem přijímati atd.

Byla to chvíle posvátná.

Po večeři. zapálen stromek vánoční v jizbě. Hoj, to bylo radostí ! Očka nám díváním ztrnula. A v tom venku zavzněla pastýřská trouba doprovázena zpěvem:

Co to znamená medle nového,
neviděl jsem tak nebe jasného…

Byl to náš obecní pastýř se ženou, kteří obcházeli celou ves a v každém domě dostali výslužek.

A pojednou slyšet na návsi bác a zas bác. To střílelo se z ručnic a pistolí na oslavu narozeného Vykupitele.

Svíčky dohořely do polovic, shasli jsme je, abychom svítili ještě zítra a pozejtří. Na konec zanesl ještě náš pacholek všemu domácímu stvoření kousek chleba s medem, aby bylo všechno súčastněno na radosti vánoční chvíle.

Šli jsme spát dříve než jindy, abychom se vyspali na příští veliký svátek Narození i Páně a časně vstali na jitřní. Chvíli jsme nemohli usnout, každý měl ještě jakousi poznámku, nebo zase rána na návsi nás obudila, ale konečně jsme usnuli všeci.

Pokoj lidem dobré vůle snášel se s nebe nad chudé chýše a statky.

O čtvrté hodině vstávali dospělí. My malí spali jsme tvrdě. Zdálo se nám cosi, že kdosi rozžal světlo, že mluví a chystá se do chrámu, ale to bylo snad pokračování snu o betlémských pastýřích, hvězdě jasné a Jezulátku.

Student bratr zůstal s námi. Rodičové šli do chrámu. Tam už bylo světel, zpěvu, nálady sváteční, jako nikdy v roce. Na kůru se cosi šeptalo, hrkalo, šukalo a brnkalo. To stimovali muzikanti. V tom zavzněl zvonec od sakristie. A mohutná, velebná píseň zavzněla chrámem:

Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!

Vyšlo v novinách Ostravský kraj, 22.12.1906
Zdroj: kramerius.svkos.cz