Vítkovické železárny

Historicky byly Vítkovické železárny unikátním strojírenským kombinátem s úplnou hutní výrobou, tj. od výroby surového železa po zpracování a produkci výrobků z oceli, budovaný od roku 1828. V současnosti fungují železárny bez hutní prvovýroby, tedy bez vysokých pecí s navazujícími provozy.

Dobová situace

Na počátku 19. století se na území dnešního Moravskoslezského kraje nacházelo velké množství železářských hutí, které využívaly místní železnou rudu, dostatek vody a dřevěné uhlí ze zdejších lesů. Mezi nejvýznamnější patřily hutě na hukvaldském panství, které patřilo Olomouckému arcibiskupství: jednalo se o hutě ve Frýdlantu, Ostravici a Čeladné. Na okolních panstvích pak byly např. hutě Baška, Ustroň, Ludvíkov, Janovice u Rýmařova či Sobotín.

Založení Vítkovických železáren

Podnět k založení železáren dal v roce 1828 olomoucký arcibiskup Rudolf Jan kardinál Habsbursko-Lotrinský, když vydal přípis o zřízení pudlovny a válcovny v tehdejší obci Vítkovice. Autorem myšlenky byl profesor vídeňského Polytechnického institutu a hutní odborník František Xaver Riepl, který arcibiskupa přesvědčil o výhodnosti výroby železa v pudlovacích pecích, kde se místo dřevěného uhlí používalo kamenné uhlí. 

Vítkovické železárny měly původně dodávat surové železo pro nově vybudovanou pudlovnu ve Frýdlantu. Situace se nakonec obrátila a pudlovna, která dostala název Rudolfova huť, byla 16. září 1830 otevřena ve Vítkovicích. Výhodou Vítkovic byla jejich výhodná poloha v bezprostřední blízkosti uhelných dolů, vodního zdroje a beskydských zdrojů železné rudy. Vítkovické železárny měly sloužit industrializaci země, především dodávat železniční materiál pro tehdy projektovanou Severní dráhu císaře Ferdinanda (SDCF).

Surové železo se do Rudolfovy hutě z počátku muselo dovážet z Frýdlantu, protože se stavbou vysoké pece se začalo až později. Postupně probíhala výstavba navazujících provozů, takže v roce 1831 byla v provozu válcovna, soustružna a zámečnická dílna.

Vítkovické těžířstvo (1835 – 1873)

V roce 1835 se nájemcem Vítkovických železáren stalo Vítkovické těžířstvo, konsorcium několika vídeňských bankéřů, které kapitálově ovládal rakouský bankéř Salomon Mayer Rothschild. Na podzim roku 1836 byla uvedena do provozu první koksová vysoká pec, jejíž projekt byl vypracován již v roce 1831. Jednalo se o vůbec první vysokou pec v habsburské monarchii, která vyráběla železo pomocí koksu. Vysoká pec byla belgického typu a měřila na výšku 12,6 m a šířka v rozporu byla 3,4 m. V létě 1838 zahájila výrobu také druhá vysoká pec.

Po otřesech především finančního rázu přechází podnik za 321.500 zlatých roku 1843 do rukou bankovního domu Rothschildů, což zajistilo podniku bohaté finanční prostředky pro další rozvoj. Rothschildové převzali do své správy také rudné a kamenouhelné doly. Produkce železáren se v té době již vyrovnala úrovni produkce frýdlantských železáren. Výrobní závod se každý rok rozšiřoval a zaváděly se nové druhy výroby. Areál vítkovických železáren byl například jako první v celém Rakousku-Uhersku osvětlen plynovým osvětlením, čemuž posloužil plyn vyprodukovaný v hutních provozech. Vybudována byla také koňská vlečná dráha (úvodní fotka), která se u přívozského nádraží napojila na nedávno zprovozněnou Severní dráhu, což zásadním způsobem podpořilo vývoz.

Jednou z nejvýznamnějších zakázek té doby byla dodávka kolejnic pro stavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně k solným dolům v Haliči. V prvních letech však musely být tyto dodávky kryty z jiných železáren, neboť dostatečné kvality kolejnic bylo dosaženo až v roce 1839. Pro uspokojení rostoucí poptávky po kolejnicích byla od roku 1847 v provozu válcovna Anselmova huť. Významné však byly i další dodávky pro železnici, např. drobné kolejivo, výhybky, dvojkolí, mosty či vagóny.

Železárny se úspěšně rozvíjely a potřebovaly pro svůj provoz stále více uhlí. Průzkumné vrty prokázaly výskyt uhelných slojí v blízkosti železáren a ty zde pak v roce 1852 založily nový důl, který dostal název Hlubina. První uhlí z hloubky 97 metrů bylo vytěženo v roce 1857. Vítkovické provozy tak odebíraly uhlí ze tří dolů: Karolina, Šalamoun a Hlubina

V pořadí třetí vysoká pec byla zprovozněna v roce 1856. V roce 1872 byla zprovozněná první vysoká pec skotského typu o objemu 187m3, ve své době největší v Rakousku-Uhersku. Stavba trvala dva roky a vyžádala si zbourání jedné ze tří dosavadních pecí a lze ji považovat za první vlaštovku nové éry technologických inovací poslední čtvrtiny 19. století.

V období 1843 až 1873, kdy byly železárny majetkem Rothschildů, se počet pracovníků zvýšil desetinásobně z původního počtu 370 zaměstnanců. Pro své dělníky stavěly železárny domky a noclehárny, zřízen byl také nejdříve primitivní špitál, který byl v roce 1853 nahrazen závodní nemocnicí.

Vítkovické horní a hutní těžířstvo (1873-1895)

Po ekonomické krizi v roce 1873 (krach na Vídeňské burze) přišlo o práci v železárnách více než dvě třetiny zaměstnanců. Nedařilo se ani dosavadním majitelům, kteří se rozhodli navázat spolupráci s bratry Guttmannovými. Dne 7. listopadu 1873 vzniká společnost Witkowitzer Bergbau und Eisenhütten Gewerkschaft, česky Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT). Jako předmět činnosti těžířstva se uváděla těžba a zpracování surovin a obchod s tímto zbožím. Kapitál společnosti byl rozdělen na 100 kusů v poměru 51:49 ve prospěch Rothschildů. Pod správu VHHT přešly spolu s železárnami ve Vítkovicích i železorudné doly na Moravě a v Uhrách.

Zájem Rothschildů o Vítkovické železárny postupně upadal a vedení podniku zůstávalo především v rukou Wilhelma a Davida Gutmannových, kteří pro podnik hledali schopného manažera. 

V roce 1876, kdy se stal generálním ředitelem VHHT Paul Kupelwieser, kapitálově silná společnost za výhodných podmínek propachtovala Žofínskou huť (dostala do pronájmu) a převzala krachující Schüllerovu huť v Moravské Ostravě.

Nový ředitel Paul Kupelwieser zdokonalil výrobu surového železa a dosáhl soběstačnosti ve výrobě koksu, když mj. nechal poprvé v zemi k vysokým pecím postavit kamenné regenerativní ohřívače větru systému Whitwell (1878) a koksové pece Otto-Hoffmann s využitím vedlejších produktů (1885). Kupelwieser také prosazoval sociální program pro zaměstnance a postavil celou novou čtvrť, tzv. Nové Vítkovice. Kupelwieser započal opravdovou zlatou éru tehdy ještě samostatných Vítkovic.

Paul Kupelwieser převzal VHHT ve špatném technickém, výrobním a hospodářském stavu, a to částečně i v důsledku hospodářské krize, která vypukla v roce 1873. Vypracoval plán na přestavbu a rozšíření provozů, zastavoval zastaralé výrobní agregáty a stavěl nové. Jeho působnost v železárnách byla zřetelná na každém úseku: od zajištění železných rud, přes výrobu surového železa, oceli, válcovny a výrobu trubek až po mechanické dílny, kovárnu a strojírnu. (zdroj: Hutnické listy)

V roce 1878 začala výstavba měďárny (Kupferhütte), která byla netypickým provozem Vítkovických železáren. Výroba mědi byla velmi lukrativní. Hlavním výrobkem nového provozu měďárny byla cementační měď a po její elektrolytické rafinaci se získala čistá měď, stříbro a zlato. Odměděné výpalky, zbavené síry se využívaly k výrobě železa jako hodnotná železná ruda k výrobě aglomerátu a briket jako vsázka pro vysoké pece. V letech 1900-1901 došlo k výstavbě nových hal pro měďárnu (dnešní Zemědělské muzeum). Provoz měďárny skončil k 1. srpnu 1962, ale její hlavní budova byla využita jako dílny pro opravu pojízdných mísičů surového železa, kterým se říkalo „veroniky“, odborně torpédový vůz.

Byl rozšířen zbrojní program a železárny se staly výhradním dodavatelem pancéřových desek pro rakousko-uherské válečné lodě. Byla také otevřena první válcovna trub (1883) v habsburské monarchii a modernizovaly se také stávající provozy (tzv. Talbotovy pece).

V roce 1888 získaly Vítkovické železárny do svého vlastnictví Žofínskou huť, kterou do té doby měly v pronájmu. 

Vítkovické horní a hutní těžířstvo (1895-1939)

Rok 1895 je rokem vzniku Vítkovického horního a hutního těžířstva uvedeného v život v roce 1896, jehož majitelé byli bratři Gutmanové a Rothschildové v poměru 50:50. Pod správu společnosti VHHT přešly pachtovní společnosti Společnost spojených vítkovických dolů (zal.1872) a Rakousko-uherská vysokopecní společnost, která budovala Žofínskou huť v Moravské Ostravě, Uhelná důlní společnost a koksovna v Moravské Ostravě a také původní stejnojmenné VHHT. 

V rámci rozsáhlé výstavby areálu dolní oblasti na přelomu století došlo k demolici staré Rudolfovy hutě. Probíhá značené rozšíření vysokopecního provozu, energetického zázemí a masivně se v letech 1905-1914 rozrůstá také koksovna. V roce 1909 došlo k výstavbě nových oceláren a válcoven na tehdejším katastru obce Zábřeh. Elektrocentrála I dostala nové třífázové turbíny o výkonu 2000 kW.

Na začátku 20. století se železárny skládaly z těchto provozů: vysoké pece a koksovny, měďárny, vysokých pecí a hutí na Žofince, ocelárny, dvou válcoven, pudlovny, rourovny, strojíren, slévárny, mostárny, kotlárny, plynárny, elektrárny, stavební kanceláře a závodní železnice s celkem 10.000 dělníky. Do závodů se denně dováželo až 500 vagónů surovin (uhlí, rudy, vápence). 

Po roce 1918 bylo obchodní vedení VHHT přesunuto z Vídně do Vítkovic. Společnost vlastnila železárny ve Vítkovicích, kamenouhelné doly v ostravsko-karvinském revíru, koksovnu Terezii (zrušená v roce 1924), koksovnu Karolínu, briketárnu Karolínu, elektrárny: Karolína, menší v Doubravě a záložní na dole Anselm, rudné doly na Slovensku a ve Švédsku, velkostatek v Rožňavě a od roku 1924 železárny ve Fryštátě. Výrobní program Vítkovic pokrýval široký sortiment železárenských a strojírenských výrobků. Mimo jiné vyráběly železárny např. součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby a dodávaly je do celého světa.

V roce 1924 byl postaven plynojem na kychtový plyn o objemu 50.000m3, současně položeno spojovací potrubí kychtového plynu a potrubí na studený vítr pro vysoké pece. V roce 1926 byla rovněž zbudována elektrická čistička kychtového plynu (první na světě).

V rámci rozšíření měďárny v letech 1926 – 1927 bylo zřízeno nové rudiště, mlýn na rozemílání výpalků a vznikly nové přístavby k budovám pražírny a louhovny.

Třicátá léta 20. století

Vítkovické železárny ve 30. letech představovaly uhelný a železářský koncern, který se zabýval vedle těžby uhlí a výroby surového železa také výrobou hotových výrobků všech druhů, např. kotlů, mostů, železničního materiálu, úplných zařízení pro doly a hutě. Rozloha železárny byla cca 10 km2. Základnou celého závodu byly vysoké pece, rozdělené na dvě skupiny: Vítkovická se třemi vysokými pecemi a skupina Žofínské huti se dvěma pecemi. Uhelné jámy a moderní koksovny tvořily s vysokými pecemi jeden provozní celek. Celkový počet zaměstnanců, dělníků i úředníků, dosahoval čísla 35.000. 

Roční produkce surového železa dosahovala až 750.000 tun, ingotů až 800.000 tun, strojírenských výrobků až 56.000 tun a i produkce dalších výrobků dosahoval desítek tisíc tun.

Pro zrychlení obchodního tepu si v roce 1936 koupily Vítkovické železárny vlastní dopravní letadlo, které využívali vyšší úředníci pro obchodní cesty po Československu i celé Evropě. Letadlo bylo imatrikulováno jako OK-VIT. Železárny si vybudovaly i svůj vlastní hangár na letišti v Ostravě – Hrabůvce.

Vítkovické závody Hermanna Göringa (1939-45)

Již 14. března byly Vítkovické závody obsazeny Němci a došlo k nastolení tvrdého okupačního režimu. Podnik byl arizován (vyvlastněn z majetku židovských osob) a převeden pod německou správu koncernu Reischwerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“. Od roku 1942 se pak stalo formální součásti Říšského koncernu. Během válečného období zatkli okupanti více než 900 zaměstnanců. Byla zde vyráběna mmj. munice a součásti raket V-2. Podnik měl pro Říši strategický význam, což dokládá jeho věrná dřevěná maketa, která byla postavena v polích u Opavy, aby zmátla spojenecké bombardéry.

Během bombardování dne 20. února 1945 zasáhla plynojem letecká bomba a nevybuchlá zůstala ležet na dně až do roku 1970. 

Práce na poválečně obnově výroby však byly zahájeny téměř okamžitě a tak mohl být již 9.května uskutečněn první odpich na vysoké peci po osvobození. Železárny se také začaly rozšiřovat přes hranici Moravy a Slezska směrem do Kunčic, do oblasti, kde později vznikla Nová huť.

Poválečné období

Po roce 1945 byly železárny zestátněny a později také přejmenovány. Hlavní úsilí bylo směřováno do budování nových kapacit v Kunčicích (Nová huť Klementa Gottwalda) a v Třinci (Třinecké železárny). Vyhláškou ministra průmyslu č. 832 vznikl k 1. lednu 1946 národní podnik Vítkovické železárny.

V roce 1948 byl dohotoven druhý plynový stroj s kompresorem v VI. ústředně, vyráběný od roku 1947. Celková váha činila 900 tun, vlastní činnost zahájil 26. března 1949. 

Šedesátá léta

Zprovoznění vysoké pece č.6 („Pec mládeže“), toho času nejmodernější v Československu, zahájilo etapu rekonstrukce a modernizace vysokopecního provozu, která sledovala soustředění výroby surového železa do Vítkovic a ukončení provozu Žofínské huti, ke kterému došlo v roce 1972. 

Během srpnové okupace byly u budovy starého ředitelství rozmístěny tanky armád Varšavské smlouvy. Shromážděný dav občanů se pokoušel o diskuzi s posádkami.

Po havárii plynojemu 7. prosince 1969 probíhala od února jeho oprava, při níž byla nalezena a vyzdvižena 120kg vážící letecká puma z druhé světové války. K akci bylo nutno povolat potápěče.

Osmdesátá léta

Dvě generální opravy vysoké pece č.1 v letech 1982 a 1988 vymezují období neustálých oprav, rekonstrukcí a modernizací v dolní oblasti. 

Zastavení provozu

Poslední odpich na vysoké peci č.4 proběhl 29. července 1998 a poslední vytlačení koksu na koksovně v srpnu téhož roku. V neděli 27. září 1998 v 8:30 proběhl poslední odpich na vysoké peci č.1, čímž se uzavřela historie výroby surového železa trvající 162 let. 

Dnešní stav

Vlivem předchozího rozvoje se původní železárny proměnily ve velký průmyslový podnik, který se zabýval také strojírenstvím. Koncem 20. století se podnik dostal do velkých ekonomických potíží a vláda musela ustoupit z původního plánu privatizace do rukou vedení podniku. Došlo k oddělení oceláren od strojírenské výroby a oba celky byly privatizovány samostatně.

Národní kulturní památka

V roce 2002 byla železárna-koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren spolu se souborem technického vybavení v tzv. Dolní oblasti Vítkovice a Dolem Hlubina vyhlášeny národní kulturní památkou. V části odstavené mimo provoz vznikl areál Dolní oblast Vítkovice.

Nepřehlédněte:

• Rothschildův empírový zámek (ředitelská vila)
• Ředitelství vítkovických kamenouhelných dolů
• Vítkovická závodní dráha (VZD)
• Kolonie Vítkovických železáren

Zdroje a další informace:

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítkovice
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítkovické železárny
• https://zemesveta.cz/industrialni-vitkovice/
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítkovické horní a hutní těžířstvo
• https://www.vitkovice.cz/skupina-vitkovice-a-s/200-let-spolecnosti/a-6/
• https://forbes.cz/rothschildovy-vitkovice-jak-bankovni-dynastie-ovlivnila-podobu-oceloveho-mesta/
• https://www.hutnickelisty.cz/wp-content/uploads/2019/10/HL1-2018www.pdf
• Moravská Ostrava: Národohospodářská propagace Československa, 1937
• Informační bannery v areálu DOV
• Epocha, rozhledy a úvahy časové o novějších, číslo 15 (1906)
• Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten-Gewerkschaft, (1906) Ernst Hebling
• Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten-Gewerkschaft in Witkowitz-Mähren im Jahre 1913
• Die Witkowitzer Bergbau- und Eisenhüttengewerkschaft umfasst das Eisenwerk Witkowitz, die Eisensteinbergbaue u. die Witkowitzer Steinkohlengruben (1914)
• Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten-Gewerkschaft (1915)
• Die Witkowitzer Eisenwerke – Denkschrift (1928)
• Vítkovické železárny, založeno 1828 (firemní prezentace z roku 1929)
• Založení a počátky Vítkovických železáren 1828 – 1880 (1960)